Nikdy jsem nepatřila vyloženě k tlouštíkům. Nikdy (přibližně od 15 let) jsem ale nebyla úplně spokojená se svou postavou, vždy bylo co vylepšovat. Taková výchozí pozice ovšem příliš motivační není – říkáte si, že to tak zlé není, že se do formování postavy stejně jednou pustíte, tak proč zrovna teď, že se přece cítíte docela dobře atd. Přesto jsem se rozhodla, a to především díky bolestem zad a díky nečekanému návalu chuti začít na sobě s přibývajícími roky konečně pracovat, že navštívím profesionála. Vybrala jsem si ženu, protože jsem byla přesvědčena, že bude lépe rozumět ryze ženským nedokonalostem těla, způsobům, jak se jich zbavit a že bude celkově příjemnější povídat si, potit se, odhalovat své nedostatky a dílčí selhání v dietním programu právě se ženou. Evička mi mé přesvědčení jen potvrdila – byla příjemná, měla pochopení, trpělivost a zároveň potřebnou přísnost a důslednost, které jsou nutné při práci s každým, jehož vůle v oblasti zdokonalování sebe sama je značně podlomená roky nicnedělání. S cvičením to bylo poměrně snadné, ovšem změna stravovacích návyků se dlouho zdála téměř nemožná. Zvlášť pro člověka, který rád vaří, mlsá, objevuje světovou kuchyni a ke kvalitnímu jídlu má všeobecně velmi kladný vztah. V mém případě vše chtělo svůj čas, a tak mě díky cvičení nejprve přestala bolet záda. Když jsem se postupně propracovala i k dietnímu jídelníčku, první malé úspěchy se dostavily poměrně rychle, řekněme za 14 dní. To byla euforie! Volnější oblečení, méně únavy, pocit lehkosti i viditelné zeštíhlení. Tady ale číhalo nebezpečí – ony legendární vavříny, na kterých my lemplové tak rádi usínáme. Hubnutí navíc díky setrvačnosti redukčního režimu chvíli pokračuje, i když zpočátku polevíte, takže jsem si dovolila občasné malé prohřešky v dietě i ve cvičení s tím, že se brzy zase ukázním. Už je to pár měsíců a co myslíte? Neukáznila jsem se. Záda už mě zase pořádně bolí a pocit v plavkách? Nic moc. Čas dozrál k novému pokusu oživit vztah já-fitness. Už se zas docela těším na příjemnou bolest po posilování, pocení na běžícím pásu nebo v přírodě a nakonec i na to blahodárné “jez do polosyta, pij hodně”. Škoda (moje smůla), že zas budu začínat skoro od začátku, protože už jsem celá ochabla. Ale i to je dobrá zkušenost do budoucna - uvědomit si, že polevovat rádoby na chvilku se nevyplácí, protože pak člověk zabředne a těžko se vrací a rázem je z toho měsíc, který nestál za nic. Mám pěkně zažitá pravidla jídelníčku, který mi Eva sestavila na míru, a to pro začátek není málo, budu to mít trochu snazší, až se do toho pustím. Čtenářům těchto řádků ovšem radím: Neriskujte a nepolevujte. Výsledky jsou opojné a stojí za to!

Tereza Vincká